Proč vlastně darovat plazmu? Jak vám obohatí život a promění životní styl? O své osmileté zkušenosti s odběrovým lehátkem uvažuje právník Jan Kazda.
Co vás přimělo přijít na první odběr?
Už je to strašně dávno. Tehdejší partnerka si jak dítě prošla leukémií, takže mne na tu cestu pomáhání skrze darování tak nějak nasměrovala. Ale protože nemám štítnou žlázu, nemohl jsem se zapsat do registru dárců kostní dřeně. Ohledně darování plné krve jsem psal na fakultku, leč tehdy mi neodpověděli, tak jsem začal darovat plazmu…
Jak dlouho se k plazmaferéze pravidelně vracíte? Změnila se vaše motivace od prvního návštěvy centra?
Myslím, že už je to přes osm let a chodím zhruba každé dva týdny – mám za sebou 194 úspěšných odběrů. Základní motivace se asi nezměnila. Je to jednoduchý způsob, jak pomoct. Nic to nestojí a darování jako takové má hodně benefitů. Před každým odběrem dárce projde lékařskou kontrolou, takže má alespoň základní informaci o svém zdravotním stavu. Dále pak možnost odpočtu ze základu daně, den volna, případně kompenzace za strávený čas a náklady na cestu, což rozhodně nejsou zanedbatelné benefity. Komerční centra mají i vlastní programy benefitů. V tomto ohledu se ta motivace asi měnit může. Když chci strávit den s rodinou i přes týden, motivuje mě to zarezervovat si termín. Pro někoho zase bude víc motivující finanční kompenzace.
Takže to už máte Zlatý kříž prvního stupně od Červeného kříže ne?
Nemám, protože u části odběrů jsem obdržel kompenzaci. Na Zlatý kříž III. stupně už by to bylo, ale v Ostravě je to složitější. Já chodím do komerčního centra a ta komunikace s Červeným křížem pak trochu vázne, i když plazmu daruji bez kompenzace. Ale samozřejmě – nedělám kvůli plaketě…
Proč jste se vybral právě komerční centrum?
Mám dojem, že na mne na Facebooku vyskočila reklama nebo nějaký příspěvek, že se v Ostravě otevřelo nové centrum a přišlo mi sympatické. Navíc jsem to měl blíž než na fakultku a dojíždění do nemocnice na druhou stranu města mi tehdy nedávalo smysl. Odběr i se všemi procedurami a čekáním trvá tak hodinu a půl, takže by mi to najednou zabralo víc než 3 hodiny včetně cesty. Po přestěhování už jsem to nechtěl měnit, protože to tam už mám tak nějak rád.
Jak vlastně vnímáte rozdíly mezi dárcovstvím nemocničních transfuzních stanicích a v komerčních centrech?
Ten rozdíl samozřejmě vnímám a mám za to, že ta možnost volby je důležitá a prospěšná. Každého může motivovat něco jiného a velkou roli určitě hraje i dostupnost transfuzní stanice či soukromého centra. Koneckonců předpokládám, že plazma pomáhá úplně stejně v případech, ať už za ni dárce dostane kompenzaci či nikoli.
Jakou máte zkušenost s pravidelnými odběry? Je to už součást životního stylu nebo stále ještě výjimečná událost?
Moje zkušenost je pozitivní, odběry mám bez komplikací. Sestřičky jsou příjemné. Jednou jsem šel po odběru na trénink jiu-jitsu, ale to nebyl dobrý nápad….. Dobrý pocit přetrvává, ale po sto devadesáté čtvrté už zas tak výjimečně nevnímám a je to spíše už součást životního stylu, nad kterou moc nepřemýšlím.
Když člověk daruje plazmu, možná si nemusí uvědomovat, co přesně se s ní děje dál. Je pro vás důležité vědět, jakým procesem váš plazmatický dárek prochází poté, co vstanete z lehátka?
Ten proces pro mne moc důležitý není. Spíš finální výsledek. Vím, že se plazma šokově zmrazí, pak běží lhůta, kdy se s plazmou nic neděje, případně dochází k nějakým testům, nakonec se rozmrazí, smíchá se s plazmou dalších dárců dohromady, asi se z toho nějak extrahují jednotlivé proteiny – a pak z toho nějakým způsobem vyrábějí léky. Dál jsem to nezkoumal…
Takže laickým expertem na plazmu úplně nejste.
Vůbec, ani trochu.
Jakou roli v pravidelnosti vašeho dárcovství hraje vědomí, že plazmatické proteiny a léky vyrobené z části vaši plazmy mohou konkrétnímu člověku pomáhat dlouhodobě?
Zpočátku to vědomí asi určitou roli hrálo. Postupem času ale tu pomoc nevnímám ve vztahu k jednomu konkrétnímu člověku. Vím, že k výrobě léků je potřeba plazma od velkého množství dárců a můj odběr je jen velice malou částí celku. Takže to dnes příliš neprožívám ve smyslu, že právě moje plazma dlouhodobě pomáhá konkrétnímu pacientovi. Spíš to beru tak, že svým dílem přispívám k tomu, aby tyto léky vůbec mohly vzniknout.
Kdybyste měl přesvědčit člověka, který o darování plazmy uvažuje, ale zatím váhá, co byste mu řekl?
Tchána jsem přesvědčil tak, že jsem mu řekl: Běž. To samé bych asi řekl i ostatním, pokud váhají. Ten dobrý pocit v kombinaci s ostatními benefity rozhodně stojí za to, strávit hodinu s jehlou v žíle i pro někoho, kdo si stejně jako já jehly úplně neužívá. Dlouhou dobu to byl pro mne jediný čas na čtení nebo seriál… Je to prostě příjemně strávený čas.
***
JUDr. Jan Kazda, Ph.D. vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, profesně působí jako úředník a vypomáhá i v rodinném nakladatelství. Se svou manželkou a dvěma dětmi žije v Bohumíně. Plazmu pravidelně daruje v centru UNICAplazma už více než osm let a dárcovství se tak stalo přirozenou součástí jeho života. Volný čas nejraději tráví s rodinou, věnuje se běhu, zahradničení a chovu drůbeže.
***
Kam se vydat dál
Chcete další info? Podrobnosti? Sačí kliknout!
Přečtěte si reportáž o odběru plazmy obohacenou o vhledy doc. MUDr. Miloše Bohoňka, PhD., přednosty Ústavu laboratorní medicíny, hematologie a transfuziologie ÚVN a hlavního odborníka Armády České republiky pro hematologii a transfuzní službu.
…nebo esej Z Perlového přístavu do nejvzácnějšího města, o příběhu plazmatických proteinů od 19. století po dnešek a jejich zásadní roli nejen v léčbě nemocí, ale i na válečném poli a při živelných katastrofách.
Připravil: Dalibor Demel
Foto: archiv Jana Kazdy
Ilustrace: DD via Chat GPT