Publikujeme u příležitosti Dne vzácných onemocnění 28. února 2026
…aby nikdo nezůstal stranou
Jak se vzácná onemocnění setkávají s proteiny z plazmy: Dlouhý společný příběh s počátky ve vejcích na tvrdo, požáru v havajském ráji a s dnešní samozřejmostí, vybojovanou ve vědeckých mozcích a laboratorním skle.
Podplukovník Isidor Ravdin, vojenský lékař americké armády, měl těžký den. Koneckonců, včera začala válka. V neděli 7. prosince 1941 se havajská námořní základna Pearl Harbour ocitla v ohni a s jak to ve válkách chodí – i v krvi. Během prvního dne útoku zmizelo ze světa 2400 vojáků a 1143 přežívalo se zraněními všeho druhu. Šokové stavy, popáleniny, otevřené rány. A právě pro těch šťastnějších jedenáct stovek měl doktor Ravdin naději. Nebo spíš – naděje byla na cestě, protože o vstupu USA do Druhé světové války se vědělo už od jara předchozího roku a doktor Ravdin v tom nebyl sám. Téměř dva roky elita americké biochemie pracovala na způsobu, jak nahradit budoucí ztráty krve a zachránit životy. A teď ta chvíli přišla. Na Havaj už proudily zásilky koncentrovaného proteinu získaného z lidské krevní plazmy. Jmenoval se…
„Když ráno dostal 250 g albuminu, byl v ještě v bezvědomí,“ zapsal si doktor Ravdin o léčbě těžce popáleného vojáka. „Odpoledne už mluvil, ale zůstával dezorientovaný. Druhý den ráno dostal stejné množství albuminu. O čtyřiadvacet hodin později otok zmizel a on mohl přijímat potravu ústy.“
Albumin. Doktor Ravdin, jeho klinická zkušenost z bojiště. A biochemik z Harwardu Edwin Cohn, autor frakcionačního procesu, umožňujícího rozdělit lidskou plazmu na jednotlivé proteiny a vyrobit albumin ve větším měřítku. Takže ano, dřív než se plazmatické léky prolnuly do arzenálu pro boj se vzácnými nemocemi, prohnaly se jako ozdravná smršť válečnými bitvami. Dřív, než 11 let po Pearl Harbouru americký pediatr Ogden Bruton úspěšně podal imunoglobulin dětskému pacientovi a otevřel éru plazmatické léčby primárních imunodeficiencí, byla tu válečná nutnost snižovat počty padlých na světových bojištích. A odtud, z těžkých chvil Isidora Ravdina a pláží Pacifiku, pak vedla dobrodružná cesta k lékům z plazmy pro pacienty se vzácnými onemocněními, jak je známe dnes. Jinými slovy – od akutní medicíny k pomalé, trpělivé a účinné pomoci lidem, kteří by bez Cohnovy frakcionace a klinické zkušenosti Isidora Ravdina ve svých soukromých válkách o normální život jen těžko zvítězili. Tak si to shrňme:
Vzácné město na obzoru
Vzácnost. Slovo s mnoha vrstvami významů, vědomých i tušených. Vzácnost jako zvláštní postavení ve společnosti, v lékařském kontextu vzácné choroby hodné nejvyšší pozornosti, vzácní pacienti s gravitací výjimečné péče. A samozřejmě, vzácnost z hlediska výskytu. Jednotlivé nemoci vzácné jsou, nicméně diagnóz se značkou „vzácné“ známe v závislosti na typu registru šest až osm tisíc. Definice vzácnosti se liší podle regionu – v Evropě leží hranice na výskytu 5 z 10 tisíc lidí, v USA méně než 200 tisíc v celkové populaci. Tahle čísla se prolnou do každodennosti třiceti milonů Evropanů s některým vzácným onemocněním, celosvětové odhady se pohybují kolem desetinásobku a v Česku máme kolem půl milionu lidí s některou ze vzácných diagnóz. Plazmatické proteiny neléčí všechny vzácné diagnózy, z půl milionu vzácných pacientů je dostává přibližně 60 tisíc. Celé jedno vzácné město ve vzácné zemi – tentokrát proto, že pro diagnózy jeho obyvatel představují plazmatické proteiny a jejich uměle vyrobené varianty jedinou účinnou možnost léčby a cestu k relativně plnohodnotnému životu.
A podobně jako kdysi albumin zachraňoval v Pearl Harbouru a dalších bitvách holé životy, dnes tedy další plazmové deriváty přispívají k tomu, aby lidé se vzácnými onemocněními nejen přežili, ale aby jejich dny neurčovala jen diagnóza. Takže: vejděme do nejvzácnějšího města a porozhlédněme se po místních čtvrtích osídlených lidmi, kteří se přidali k dlouhému příběhu s počátkem v havajské Zátoce perel.
Oživení paměti těla: primární imunodeficience
U lidí s vrozenými poruchami imunity, jako je X-vázaná agamaglobulinémie, běžná variabilní imunodeficience (CVID) nebo některé formy těžké kombinované imunodeficience, chybí tělu funkční protilátky. Imunitní systém sice reaguje, ale nedokáže si vytvořit účinnou paměť na prodělané infekce. Organismus tak znovu a znovu čelí stejným bakteriím, jako by se s nimi setkával poprvé. A právě tady mohou zasáhnout proteiny získané z lidské plazmy: Pravidelné podávání imunoglobulinů (IgG) chybějící složku imunity dokáže nahradit. Nejde o jednorázový zákrok, ale o celoživotní rytmus infuzí, díky nimž se z opakovaných infekcí stává zvládnutelné riziko.
Nejen volný dech: hereditární angioedém
Jiný typ ohrožení znamenají poruchy regulace otoku, zejména hereditární angioedém: náhlé, bolestivé a potenciálně život ohrožující otoky měkkých tkání. A za jistých okolností mohou dokonce připomenout výjevy z Pacifiku, kdy šlo o čas: Pokud zasáhnou hrtan, mohou během pár hodin uzavřít dýchací cesty. Léčba pomocí C1-esterázového inhibitoru z lidské plazmy dokáže akutní ataku zastavit nebo jí preventivně předcházet. Pro pacienty to znamená návrat kontroly nad vlastním tělem – a nad obavami z jeho nevypočitatelnosti.
Zkrocená krev: hemofilie a von Willebrandova choroba
Velkou a historicky nejstarší skupinu vzácných onemocnění tvoří vrozené poruchy srážlivosti krve. Nejznámější z nich, hemofilie A a hemofilie B, vznikají nedostatkem srážecích faktorů – konkrétně faktoru VIII (u hemofilie A) a faktoru IX (u hemofilie B). Léčba spočívá v jejich pravidelné substituci. Vědecký výzkum obohatil možnosti léčby plazmatickými koncentráty faktoru VIII a IX rekombinantními variantami vyráběnými biotechnologicky. Přesto plazmatické přípravky zůstávají důležitou součástí léčebného arzenálu a obecně – v určitých situacích, třeba během těhotenství, lékaři mohou doporučit dočasné nahrazení uměle vyrobených léků přirozenou variantou získanou z lidské plazmy.
Dalším příkladem plazmatické léčby je von Willebrandova choroba, nejčastější dědičná krvácivá porucha. U závažnějších forem se podávají koncentráty von Willebrandova faktoru, často v kombinaci s faktorem VIII. I tady dnes existuje rekombinantní varianta, ale přípravky z lidské plazmy si zachovávají široké uplatnění. A ještě pro úplnost: Méně známé, ale klinicky závažné jsou vzácné vrozené deficity dalších koagulačních faktorů (VII, X, XI a XIII) plus velmi vzácný deficit protrombinu (faktor II) nebo faktoru V.
Vyladit systém: metabolická a neurologická onemocnění
Plazmatické proteiny najdete i v léčbě vzácných metabolických a neurologických onemocnění, například u některých forem chronické zánětlivé demyelinizační polyneuropatie nebo multifokální motorické neuropatie, kde autoimunitní procesy poškozující nervy tlumí vysoké dávky imunoglobulinů. Cílem tu není náhrada chybějícího proteinu, ale proměna imunitní odpovědi – jemný zásah do systému, který se obrátil proti vlastnímu tělu.
Když pomineme rizika angioedému, v pomyslném erbu vzácných nemocí najdete pomalost – koneckonců už jen správné určení diagnózy trvá v průměru pět let. A pak namísto první pomoci na válečném poli nastává dlouhá bitva, v níž se úspěch měří na roky bez nemocničního lůžka, týdny bez krvácení – a možností chodit do školy, pracovat, cestovat.
Vraťme se ještě k bitevnímu poli vědy v podobě laboratoří a snaze snížit závislost na lidské plazmě. Biotechnologické varianty dnes existují například u hemofilie, von Willebrandovy choroby a částečně u antitrombinu či C1-inhibitoru, zatímco komplexní proteiny jako albumin nebo polyklonální imunoglobuliny zůstávají závislé na lidské plazmě. Polyklonální imunoglobulin totiž působí jako knihovna paměti lidstva — obsahuje tisíce různých protilátek vzniklých ze zkušenosti mnoha dárců s infekcemi během života. Monoklonální protilátka naproti tomu znamená přesně zacílený nástroj: jedna jediná molekula vytvořená v laboratoři pro jeden konkrétní cíl. Plazmatické léky se prostě postupně rozkročují mezi dárcovským křeslem a laboratorními přístroji. A v různých podobách je najdete i za hranicemi nejvzácnějšího města. Tam, kde pacienty nepočítáte na stovky a tisíce, ale – na stovky tisíc.
Krevní logistika: tichá podpora onkologie
Při boji s různými druhy rakovinných buněk nejsou plazmatické proteiny hlavní zbraní proti nádoru. Fungují spíš jako logistická podpora léčebné armády. Pacienti s leukémiemi, lymfomy nebo mnohočetným myelomem často procházejí intenzívní chemoterapií nebo transplantací kostní dřeně. Pro tělo to není zrovna jednoduchá bitva: Imunitní systém slábne, hladiny protilátek klesají, riziko infekcí roste. A právě v takové konstelaci pomohou injekčně podané imunoglobuliny, aby pomohly tělu přežít léčbu a následně období znovunabírání sil.
Podobně albumin vstupuje do hry u pacientů v pokročilých stádiích nádorových onemocnění, při těžké podvýživě, rozsáhlých operacích nebo komplikacích, jako je ascites neboli břišní vodnatelnost či septický stav. Pomáhá stabilizovat vnitřní prostředí těla ve chvíli, kdy ho intenzita léčby a nemoc sama tlačí k hranici únosnosti. A bez proteinů z plazmy by prostě některé moderní onkologické postupy nebyly bezpečné.
Imunita pod tlakem: autoimunitní a zánětlivá onemocnění
Imunoglobuliny z plazmy se používají i tam, kde imunitní systém není slabý, ale naopak příliš čilý – a obrací se proti vlastním tkáním. U některých pacientů s autoimunitními neurologickými onemocněními, například při Guillain-Barrého syndromu, nebo u vybraných forem myasthenia gravis, dokážou vysoké dávky imunoglobulinů „přeladit“ imunitní odpověď. Neumlčí ji úplně, ale zmírní její destruktivní tón. Podobně se intravenózní imunglobuliny uplatňují u některých závažných hematologických a systémových autoimunitních stavů, třeba u těžké imunitní trombocytopenie. A nakonec, jinak by to ani nešlo – nás čeká cesta proti proudu času, protože scény ze 7. prosince 1941 se bohužel opakují. V míru i ve válce.
Návrat k počátkům: akutní medicína a vaječný bílek
Dopravní nehody, zranění, zdivočelý oheň. Albumin, jehož účinnost tak dramaticky ověřil doktor Ravdin, po válce nikam nezmizel, naopak. Zatímco v ekonomické hodnotě trhu vedou imunoglobuliny, na objem dominuje právě albumin. Má to své důvody: v krvi je ho nejvíc, používá se v širokém spektru stavů, u velkého počtu pacientů a navíc, jak popsal u svého zraněného vojáka Isidor Ravdin, ve vysokých dávkách – běžně desítkách gramů na pacienta. A koneckonců, albumin známe všichni – z vařených nebo usmažených vajec…
Už na konci 18. století totiž francouzský chemik Antoine François de Fourcroy rozpoznal ve vaječném bílku a v krevním séru stejnou látku, která se při zahřátí sráží neboli koaguluje. Nazval ji albumin – podle latinského albus, bílý, ale slovo protein ještě nemohl znát. A už vůbec netušil, že tu bělavou sraženinu čeká velká budoucnost jedné z nejdůležitějších bílkovin lidského těla a léčby nejen vzácných onemocnění. Albumin se tedy od dnů pacifického masakru stále používá v intenzivní péči – u pacientů se septickým šokem nebo rozsáhlými popáleninami; po těžkých úrazech nebo operacích a pomáhá udržovat objem cirkulující krve a stálost vnitřního prostředí. Z Perlového přístavu tedy vede zřejmá linie až na dnešní jednotky intenzivní péče. Jen místo vojenských uniforem dnes kolem lůžek stojí monitory, infuzní pumpy a týmy specialistů.
Von Willebrandova choroba, lymfom nebo otevřená zlomenina po autohavárii a rychlá cesta na operační sál? Rozdíl mezi vzácnými, častějšími diagnózami a záchraně života po bouračce nakonec není v důležitosti – ale v počtech. A plazmatické proteiny dnes stojí na pomezí dvou světů: říše vzácných genetických poruch a území častějších, ale vážných stavů. A příběh stoupá po spirále okolností a vědeckého výzkumu. Albumin zachraňoval vojáky před vykrvácením a šokem. Imunoglobuliny dnes chrání děti s vrozenou poruchou imunity. Koagulační faktory dávají lidem s hemofilií a von Willebrandovou chorobou možnost sportovat. A tatáž plazma zároveň pomáhá pacientovi na onkologickém oddělení přečkat další cyklus chemoterapie. Jeden zdroj, bezpočet osudů. A všechny tyhle příběhy propojuje ještě něco: lidská solidarita. Zraněný voják doktora Radvina by nepřežil, kdyby se tisíce kilometrů od havajských břehů někdo neposadil do křesla – a nenatáhl paži.
Věčné dědictví Edwina Cohna
Plazma je strategická surovina. V USA to tehdy věděli už rok před japonským útokem, stihli se připravit a díky tomu se pak zástupy vojáků mohly vrátit domů. A strategickou surovinou zůstává dál. Přestože existují biochemicky vyrobené náhražky některých proteinů, plazma samotná si zachovává svou jedinečnost. Nedá se vyrobit v laboratoři, syntetizovat z jiných látek, „vypěstovat“ bez člověka. Každý litr začíná u konkrétního dárce, jehly a několika desítek minut času. Z odebrané plazmy se v přísně kontrolovaných podmínkách frakcionačních provozů oddělují jednotlivé bílkoviny – albumin, imunoglobuliny, koagulační faktory či C1-esterázový inhibitor. Moderní výroba stojí na principu, který před osmdesáti lety rozpracoval Edwin Cohn: postupné dělení plazmy podle rozpustnosti a fyzikálně-chemických vlastností proteinů. Vývoj biotechnologie přidal ještě chromatografii a moderní membránové technologie plus sofistikované kroky virové inaktivace a filtrace, takže výsledný přípravek splňuje nejvyšší bezpečnostní standardy. A za každou lahvičkou se jako neviditelný vějíř chvějí skryté příběhy mnoha lidí.
O albuminu už byla řeč, na řadě jsou imunoglobuliny. Když Ogden C. Bruton v roce 1952 léčil osmiletého chlapce s vrozenou agamaglobulinémií, nejdřív nebylo jasné, proč dítě trpí opakovanými a komplikovanými zápaly plic. Bruton v laboratoři zjistil, že v séru malého pacienta prakticky chybějí gamaglobuliny a napadlo ho pravidelně chlapci podávat lidský imunoglobulin získaný z plazmy. Výsledek? Infekce dramaticky ustoupily.
Jedna plazma, bezpočet příběhů
Poprvé se prokázalo, že chybějící složku imunity dokážeme nahradit, že substituční léčba funguje a – jako akademickou odměnu za záchranu dětského života dostala nemoc jméno po svém úspěšném přemožiteli: Brutonova agamaglobulinémie. V případě v 50. letech běžného postupu, kdy jehla s imunoglobulinem nemíří do žíly, ale do svalu (což byla mimochodem dost bolestivá procedura), se na jedné dávce podílely stovky až nižší tisíce dárců. U běžné dávky moderního intravenózního imunoglobulinu se uvádí, že jedna výrobní šarže zahrnuje plazmu od 1 000 až 10 000 dárců. A právě tahle šíře dává imunoglobulinům jejich sílu: Představují kolektivní imunitní paměť velké skupiny lidí. U albuminu nebo koagulačních faktorů je počet dárců v jedné šarži také vysoký, obvykle v řádu tisíců, protože výroba probíhá z velkých plazmatických poolů neboli směsi plazmy od mnoha dárců. Jedna dávka léku tak znamená součet solidarity, výsledek bezděčné spolupráce mužů a žen ochotných sdílet svou krev.
Poněkud neosobní pojem strategická surovina se tak mění v živou síť lidí, kteří se sice nikdy nepotkají, ale někomu podobně neznámému na neznámém místě zachraňují to nejvzácnější. Poznal to Isidor Ravdin tehdy na Oahu i doktor Bruton, když z washingtonské vojenské nemocnice pozoroval, jak díky pravidelným dávkám imunoglubulinu jeho malý pacient roste, dospívá a vede v podstatě normální život. A stejný příběh pokračuje a každý den znovu začíná. Ve nejvzácnějším městě i všude tam, kde se z cizí krve – stává lék.
Cesta časem, imunitou a tvůrčí prací s lidskou krví
1665 – Richard Lower provádí první úspěšné pokusy s transfuzí krve u zvířat.
1796 – Edward Jenner zavádí očkování proti neštovicím, začíná éra cílené práce s imunitou.
80.–90. léta 18. století – Antoine François de Fourcroy popisuje albumin jako samostatnou látku přítomnou ve vaječném bílku i krevním séru.
1838 – Jöns Jacob Berzelius zavádí pojem „protein“.
1901 – Vídeňský patolog Karl Landsteiner objevuje krevní skupiny ABO, což zásadně zvyšuje bezpečnost transfuzí.
1907 – Český sérolog, neurolog a psychiatr Jan Janský potvrzuje existenci čtyř krevních skupin a pomáhá zavést jejich využití v klinické praxi.
1914–1918 – První světová válka urychluje rozvoj transfuzní medicíny a práce s krevní plazmou.1940 – Edwin J. Cohn na Harvardu vyvíjí metodu frakcionace plazmy ethanolem za chladu, umožňující oddělení albuminu, imunoglobulinů a dalších proteinů ve větším měřítku.
1941 – Během útoku na Pearl Harbor je albumin z Cohnovy frakcionace použit při léčbě šokových stavů a popálenin; začíná systematické využití plazmatických proteinů v akutní medicíně.
40. léta – Zavádí se průmyslová výroba albuminu pro vojenské i civilní použití.
1952 – Ogden C. Bruton podává osmiletému chlapci s agamaglobulinémií intramuskulární imunoglobulin; vzniká éra substituční léčby primárních imunodeficiencí.
60. léta – Edwin J. Cohn a kolegové zdokonalují frakcionační proces plazmy, umožňující izolovat albumin, imunoglobuliny a koagulační faktory ve větším měřítku. Rozvoj koncentrátů koagulačních faktorů pro léčbu hemofilie A a B. Zavedení prvních bezpečně podávaných intravenózních imunoglobulinů (IVIG).
1970 – Zavádění screeningu dárců plazmy a testování na hepatitidu B, první pokusy o minimalizaci virového rizika.
1981 – První identifikované případy AIDS u hemofiliků a pacientů krevními produkty, rozpoznání rizika přenosu viru plazmatickými deriváty.
1983 – HIV identifikován jako původce AIDS; zahájen vývoj testů na detekci viru u dárců plazmy.
1985 – Zavedeny první screeningové testy HIV pro dárce plazmy a krve, virová inaktivace při výrobě plazmatických proteinů začíná být standardem.
1985–1987 – Do výroby plazmatických léků se zavádějí metody ničení virů (např. zahřívání a chemické ošetření), které dramaticky zvyšují jejich bezpečnost.
1990 – Standardizace bezpečnostních opatření, včetně testování všech dárců, virové inaktivace a nanofiltrace; moderní plazmatické deriváty jsou od této doby prakticky bezpečné proti HIV a ostatním známým virům.
90. léta – Rozvoj rekombinantních koagulačních faktorů VIII a IX; plazmatické přípravky zůstávají důležitou součástí terapie.
2000–2010 – Širší využití C1-esterázového inhibitoru u hereditárního angioedému; rozvoj domácí aplikace imunoglobulinů.
2010–současnost – Nárůst spotřeby imunoglobulinů pro léčbu imunodeficiencí, neurologických a autoimunitních onemocnění.
Současnost – Výroba plazmatických léčiv probíhá z poolů tisíců dárců s vícestupňovou virovou inaktivací; plazmatické proteiny zůstávají nenahraditelné u řady vzácných i závažných onemocnění, přestože u některých diagnóz existují rekombinantní alternativy.
Text: Dalibor Demel
Foto: Unsplash (letadlo); Pixabay:darování krve; Bachrach, Fabian: Edwin J. Cohn (1892–1953), Science History Institute Digital Collections; Wikimedia Commons (Bruton, Berzelius, Pearl Harbour); Smithonian Institution (Fourcroy). Užití pro vzdělávací účely.