Publikujeme k Mezinárodnímu týdnu povědomí o plazmě (IPAW)
UNICAplasma v Praze a BioLife v Chomutově. Na slavnostním otevření nových plazmaferetických center jsme se zakladatelem UNICAplasmy Milanem Malým, generálním ředitelem BioLife v České republice Matúšem Uhliarikem a hematologoem Tomášem Kohoutkem uvažovali nad současností i budoucností: dárců, chronicky nesamostatného starého kontinentu a především pacientů, jež léky z plazmy znovu a znovu vrací do života. Iva Svobodová z organizace Život bez střeva zná tenhle nekonečný příběh do posledního písmene.
Česko se chová jako celkem hbitý plazmový tygr. Přestože Evropa jako celek se neobejde bez americké plazmy, v našich krajích je řečiště neviditelné složky krve bohaté. Spolu s Rakouskem, Maďarskem a Německem patří Česká republika k zemím, které se nebály pustit odběry a obchod s plazmou z transfuzních stanic v nemocnicích i na komerční hřiště. Pro dárce to znamená široce rozprostraněnou síť prosvětlených sálů – kam si můžete přijít odpočinout na lehátko, možná něco přečíst, relaxovat a jen tak mimochodem poskytnout část obsahu svých cév lidem, kteří se bez léků vyrobených z plazmy neobejdou.
Altruismus vládne všem
Jedenáctka společností se čtyřiaasedmdesáti odběrovými místy a dveřmi otevřenými pro všechny, kdo se cítí dostatečně zdrávi, aby mohli jednou za dva týdny poslali svou plazmu do světa. Co za to? Můžete si vybrat. Buď odpočet na dani a volno z práce jako v nemocničních zařízeních transfuzní služby (ZTS) nebo nedaněnou tisícovku rovnou ruku. A možná vás překvapí, že mezi nemocniční sférou a pravidelnými návštěvníky komerčních plazmacenter, pro něž jsou hotové peníze příjemnou pralinkou do rodinné (nebo studentské) finanční bonboniéry, nevládne žádná zvláštní konkurence.
Na slavnostním otevření nového odběrného místa UNICAplasmy přestěhovaného z pražské Hradčanské o stanici metra blíž k centru, na Dejvickou, o tom zauvažoval Milan Malý – zakladatel UNICAplasmy a předseda Sdružení pro plazmaferézu: „Ze studií víme, že v populaci jsou čtyři až pět procent lidí ochotných uvažovat, že by darovali plazmu, ale většina nikdy nepůjde do soukromého zařízení – protože základní motivací je altruismus.“
Což samozřejmě neznamená, že by altruistický přístup k věci komerční centra míjel – vždycky existuje možnost vyměnit hotovost za daňovou úlevu a den volna, nicméně čísla jsou jasná: „V roce 2019 jsme se zúčastnili malé studie porovnávající dárcovskou základnu v UNICAplasmě na Hradčanské a dárcovskou základnou v Ústřední vojenské nemocnici po deseti letech existence našeho centra v relativní blízkosti UVN. Výsledkem bylo, že z desítek tisíc dárců, kteří prošli oběma zařízeními za deset let byl přeliv ať jedním nebo druhým směrem v jednotkách až nízkých desítkách dárců. Na tomto se nic nezměnilo..” Dva oddělené světy? Možná, nicméně se stejným cílem – pomoc pacientům.
Dobré centrum si dárci najdou
Milan Malý má s péčí o plazmový komerční labyrint roky zkušeností. Ságu jménem UNICAplasma začal psát v roce 2008, kdy založil společnost zaměřenou na odběr krevní plazmy. O rok později, 7. května 2009, otevřela UNICAplasma své první pražské centrum na Hradčanské, přímo u stanice metra – a zůstalo tam více než patnáct let.
Za tu dobu se z původně malé firmy stala celá síť plazmaferetických center. Když v roce 2022 vstoupila UNICAplasma do skupiny italského výrobce léčiv z krevní plazmy Kedrion Biopharma, měla pět odběrových míst a kapacitu přibližně 70 000 litrů plazmy ročně. V dalších letech se dál rozšiřovala a propojovala s dalšími českými odběrovými centry.
Teď se tedy pražský příběh UNICAplasma přesouvá z Hradčanské na Evropskou. Nové centrum je větší, modernější a vzniklo s představou, že odběr plazmy nemá být jen zdravotnickým úkonem, ale i zkušeností, při které se dárce bude cítit dobře. „Otevřeli jsme 20. července a dárci z Hradčanské si nás našli, předem jsme to s nimi komunikovali,“ podotkla manažerka dejvického centra Jana Šedivá a dodala, že UNICAplasma má dnes v ČR osm center a zaměstnává 130 lidí. „Za den tu zvládneme asi 160 odběrů a věkový průměr dárců bude asi trochu nižší než celorepublikový průměr, je tu hodně studentů, koleje, vysoké školy, Technická knihovna…“
Kdybyste se rozhlédli po útulně působícím sále v zeleném tónu, pár mladých tváří byste zaznamenali, což je rozhodně dobrá zpráva, ale – bude to stačit i v dlouhodobém horizontu? Milan Malý mluvil o stárnutí populace, o tom, že se rodí o čtvrtinu méně dětí než před deseti lety, o budoucnosti s úbytkem dárců, kteří se „prostě nenarodili. Tenhle trend se propíše do všech oblastí. Pacientů bude postupně přibývat a časem pro ně nemusíme mít dost léků z plazmatických proteinů a stejně tak i zdravotnický personál – ošetřovatele, sestry, lékaře…“
Peníze (ne)hrají roli?
A co s tím můžeme udělat? S porodností asi nic moc, ale měli bychom se alespoň přizpůsobit realitě. Navíc se zdá, že darování plazmy nebo krve má v sobě hlubší rovinu, na niž mají peníze složitější vliv než by se zdálo: „Rozhodně by nepomohlo zvýšení finanční odměny,“ pokračoval Milan Malý. „Existují studie z USA, které dokládají, že když už je peněz moc, dárce to odrazuje. Myslím, že navázání na 5 procent minimální mzdy je v pořádku a po takřka dvou dekádách můžeme říct, že funguje.“
Řešení rovnice úbytku lidí ochotných darovat plazmu a její rostoucí potřeby podle Milana Malého leží jinde: „Spotřeba poroste a zdroj nám klesá – tak pojďme zefektivnit jeho využívání. Posuzujme dárce individuálně. Musí naprosto zdravý sportovec se skvělou životosprávou skutečně přestat s darováním v 65 letech? Musí skutečně všichni dárci darovat maximálně jednou za 14 dní, když v Rakousku, Německu a Maďarsku mohou darovat třikrát za čtrnáct dní? A opravdu musí u v každé transfuzní sanici sedět lékař jen aby měřil teplotu, tlak a procházel s lidmi dotazník? Na to potřeboval studovat šest let specializovanou vysokou školu? Nebyl by užitečnější jinde? Ve Skandinávii a v USA to dělají kvalifikované zdravotní sestry… Řešení existují, chce to jen vystoupit z myšlenkového boxu,“ pokračoval Milan Malý než ho odvolali ke slavnostnímu fotografování spolu s italskou suitou zástupců společnosti Kedrion Biopharma a otevírací ceremoniál se postupně prolínal do neformálního programu. Byl to důležitý den pro UNICAplasmu i její pražské dárce – ale podobné události se dějí i v regionech. Na severu Čech tamním dárcům otevřela dveře, připravila lehátka a roztočila plazmaferetické centrifugy nová pobočka společnosti BioLife.
Jak jít dárcům naproti
Chomutov. Město na křižovatce starých obchodních cest mezi Čechami a Saskem. Město uhlí a železa, ale na počátku 20. století i lázeňské středisko, v němž léčivá voda z Kamencového jezera pomáhala se sbírkou nemocí včetně dny a lupénky. Dnes sedmačtyřicetitisícové centrum okresu se 123 tísíci obyvatel, průměrně nejmladší populací (43,2 let), nejvyšší porodností a zároveň nejnižší úmrtností z celého Ústeckého kraje.
Nejspíš i tohle jsou důvody, proč jsme se 1. října mohli v chomutovském obchodním centru připojit ke slavnostnímu otevření nového plazmaferetického centra. Pro BioLife už dvanáctého a v symbióze s nedalekým centrem v Mostě: „Snažíme se vycházet našim dárcům vstříc a když jsme viděli, kolik jich jezdí do Mostu z Chomutova, rozhodli jsme se ten potenciál využít,“ poznamenal k tomu Matúš Uhliarik, generální ředitel BioLife Česká Republika a místopředseda Sdružení pro plazmaferézu. „Doufám, že budeme mít dost dárců, kteří budou obě místa střídat: Jsou relativně blízko, hodně lidí bydlí v Chomutově a pracují v Mostě a naopak, takže si mohou vybrat odběrové centrum, které se jim právě hodí.“
Do recepce zatím přicházeli první zájemci o plazmové odlehčení. Dotazník na displejích, rozhovor s lékařkou a když je všechno v pořádku, výstup do prvního patra a pár desítek minut relaxace na lehátkách v prosvětleném sále. Podobně to v dnešním BioLife chodí už skoro 20 let – mění se jen datum a technologie: Počátek společnosti kotví v roce 2007. Tehdy ještě pod značkou Sanaplasma otevřela první tři soukromá plazmaferetická centra v zemi – v Karviné, Ostravě a Brně. Během dalších let přibývala další města a z původní trojice se tak postupně stala celostátní síť. V roce 2019 se společnost stala součástí japonské biofarmaceutické skupiny Takeda a po čtyřech letech přišla změna jména: Sanaplasma se přejmenovala na BioLife. Nešlo přitom jen o nový nápis na dveřích, ale o začlenění české sítě do mezinárodní sítě, která propojuje odběr plazmy s vývojem a výrobou léčiv. A právě fakt, že společnost kontroluje vše od prověření dárce po distribuční finále léku zaručuje kvalitu a bezpečí pro oba břehy plazmové řeky: dárce i pacienta čekajícího – třeba na svou dávku imunoglobulinů.
Dlouhá a bezpečná cesta z krve do krve
„Celý ten proces trvá sedm až dvanáct měsíců podle druhu léku,“ dodal k tomu vedoucí lékař centra, hematolog a člen České hematologické společnosti Tomáš Kohoutek. Kromě Chomutovského centra zvládá dohlížet i na ty v Mostě a Ústí nad Labem a má desetileté zkušenosti z okolních nemocnic. Do sálu přicházeli další zájemci, většinou mladší ročníky – a vpichem do předloktí znovu a znovu začínala cesta nenahraditelného zdroje zdraví života – ostře sledovaná v každém kroku a zákrutě.
„Odebereme vzorky a umístíme je do lednice, kde čekají na odvoz tak, aby byla splněna validace převozu,“ vysvětloval doktor Kohoutek – a teď by mohli zpozornět všichni, kdo stále ještě přemítají nad infekční čistotu odebrané plazmy. „Vzorky odvážíme do naší vídeňské laboratoře a odtamtud nám přijdou elektronicky výsledky. Pokud jsou v pořádku a plazma má tyhle dvoje výsledky bezproblémové, může být propuštěna k dalšímu zpracování. Jakmile by se objevila nesrovnalost ve smyslu reaktivity nebo chybějících výsledku, budeme o tom informováni a musíme udělat další kroky. Reaktivní výsledky kontrolujeme v Národní referenční laboratoři, což je jediná laboratoř v ČR, která je může potvrdit nebo vyvrátit. Pokud je nález pozitivní, kontaktujeme dárce a krajskou hygienickou stanici, vypisujeme zpětné hlášení tak, aby byla všechna ta plazma trasována. Přesně víme, do jaké šarže konkrétní dávka plazmy vstupuje.“
Celý systém tak neslouží jen bezpečnosti dárců a pacientů. Díky pravidelnému testování vzorků, ověřování výsledků a povinnému hlášení potvrzených infekčních nálezů krajským hygienickým stanicím přispívají plazmaferetická centra i k ochraně veřejného zdraví, navíc za financování samotných center. Každý zachycený případ pomáhá snižovat zdravotní rizika a předcházet případnému šíření nemocí – což nakonec souzní s rostoucím důrazem na prevenci v českém zdravotnictví. V tomhle smyslu pak plazmaferetická centra vlastně fungují i jako hlídači veřejného zdraví – Čím více lidí plazmu daruje, tím větší je schopnost systému zachytit výskyt infekce a případné epidemie pomoct zastavit v počátku.
Česká plazma je tedy nejen společenský užitečná, ale především bezpečná – nehledě na to, že během procesu zpracování existují postupy, které nežádoucí viry a bakterie zničí, jak poznamenal doktor Kohoutek, „fyzikálními a chemickými procesy.“ Svět odběru plazmy má od 40. let 20. století, kdy to s vynálezem plazmaferézy Edwinem Cohnem všechno začalo, za sebou dobrodružnou historii a směřuje do klidnějších a bezpečných vod.
Nová plazmová kultura
Matúš Uhliarik jako místopředseda Sdružení pro plazmaferézu připomněl, že kultura se zlepšuje i v celém českém plazmovém průmyslu: „Sdružení pro plazmaferézu v rámci své autoregulace představilo etický kodex, který určuje svým členům, jaká budou pravidla komunikace, získávání nových dárců, akvizice a retence. Aby komunikace byla stále etická a aby komerční plazma centra vůči české společnosti vystupovala nejen v rámci právního nastavení, ale i vlastního etického kódu. Vždy se snažíme propojit možnost darování s konkrétním dárcem a vysvětlovat podstatu: Přijďte darovat, protože díky vašemu daru zachráníte život. To je to nejdůležitější.“
Kdo čeká na zlatavý poklad
Iva Svobodová, jedna z koordinátorek organizace Život bez střeva, o záchraně života něco ví. Slavnostní pásku přestřihla za všechny, jejichž život by bez léků vyrobených z lidské plazmy byl významně složitější – svému synovi ho vybojovala hned dvakrát – jednou při porodu a pak dalšími roky každodenní a v mnoha ohledech průkopnické péče.
„Syn dostává plazmatické proteiny – imunoglobuliny od svých dvou let a od pěti let je užívá v pravidelných dávkách. Pro nás to znamená, že mohl chodit do školy, přestal mít neustálé infekce, mohl vystudovat vysokou školu a vést relativně normální život. Přestože má kvůli vrozenému imunodefektu svá omezení, podávání imunoglobulinů, které se získávají právě z plazmy, mu pomáhají v tom, aby nebyl často nemocný,“ vysvětlovala Iva a dodala, že každé nově otevřené centrum v tomhle ohledu zvyšuje pocit bezpečí: „Je to vážně nenahraditelná pomoc a je super, že lidé jsou pořád ochotní plazmu darovat, centra tu jsou a vznikají další.“
Dvojí ostří přísného Česka
Á propos – vede cesta k větší plazmové soběstačnosti právě přes otevírání nových center nebo navyšování kapacity těch stávajících? Matúš Uhliarik mluvil o kombinaci obojího, ale zdůraznil především význam nové generace dárců: „Budoucnost stability dárcovství je v mladých lidech. Právě je musíme pro darování motivovat a ukazovat jim, jaký význam má pro pacienty i celý zdravotnický systém. Nejde přitom jen o plazmu, ale také o krev. Bez průběžného příchodu nových dárců nebude možné stabilitu systému dlouhodobě udržet.“
Česká republika je v tomhle ohledu poměrně striktní: V Rakousku musí mezi dvěma odběry uplynout nejméně 72 hodin při celkovém počtu 50 plazmaferéz ročně, Německo jich s dvoudenní pauzou dovoluje šedesát. „Česko je v tomhle ohledu nejpřísnější,“ pokračoval Matúš Uhliarik. „O to důležitější je, aby si lidé vytvořili návyk vracet se k darování pravidelně a dlouhodobě.“
Pokud má Evropa snížit svou závislost na USA, bez kreativity v náboru dárců a péče o jejich pohodlí a bezpečí se neobejde. Ani bez vzájemné inspirace mezi státy unie, v níž se z různých důvodu plaví plazmoví pasažéři. Například Francie, v 80. letech zasažená skandály s kontaminovanou plazmou, sama komerční odběry nepovoluje, vlastní potřeby zásobuje jen z třiatřiceti procent je závislá na dovozu plazmatických léčiv vyrobených i z plazmy získané v zemích, jako je Česko.
Léčivý boj za nezávislost
„Zástupci Evropské unie na jedné straně zdůrazňují soběstačnost EU, ale v zájmu EU je podporovat právě státy, které to tak samy nemají,“ připomněl Matúš Uhliarik. „Myslím, že naším úkolem v EU je vytvářet legislativní podmínky, které by umožnily komerční odběr plazmy i v jiných zemích.“
Tenhle evropský „boj o plazmovou soběstačnost“ má spoustu pravidel a národních svérázů. Pro české dárce i pacienty nicméně na pozadí světového plazmového labyrintu zůstává jedna veledůležitá figura, na niž se často zapomíná: Komerční plazmaferetická centra nejsou „sběrny materiálu“, ale přísně regulovaná zdravotnická zařízení se stejnými standardy jako v kterékoli nemocnici nebo klinice. „V každém komerčním centru musí být lékař, máme tu kvalifikované zdravotní sestry – všeobecné, nikoli praktické – a já si myslím, že je to dobře,“ zamyslel se doktor Kohoutek. „Zkušenosti je třeba mít, zvlášť když jde o zdraví dárce i pacienta. Naopak když vidím, jak zdravotnický systém funguje, pravomoci se ani delegovat nebudou,“ dodal v narážce na země s volnějšími pravidly včetně Spojených Států, kde plazmaferetická centra stojí mimo zdravotnický systém a mají samostatného regulátora.
„Důraz je stále na bezpečnost – a koneckonců právě proto, že je tu vysoce kvalifikovaný personál, můžeme dárci i pacientovi zaručit vysokou kvalitu,“ navázal Matúš Uhliarik a zároveň naše setkání za slavnostně přestřiženou páskou uzavřel. Do sálu jako apoštolové solidarity stoupali noví adepti plazmaferézy, na recepci přicházeli další a před displeji s dotazníky rychle ubývala místa. Alespoň první den se zdálo, že těch 60 odběrů denně, v něž doufají Matúš Uhliarik a jeho kolegové bude jen začátek. Pro Ivu Svobodovou, jejího syna a vůbec těch 65 tisíc Čechů a Češek, jimž by se bez léků z plazmy žilo podstatně hůř, to znamená skvělou zprávu. A nakonec i pro Evropu, přinucenou rychle dospět a začít vést samostatnější život. Včetně toho zakódovaného do žlutavé tekutiny, o niž je nakonec docela snadné – a nanejvýš důležité se podělit.
***
Kam se vydat dál
Chcete o příběhu plazmy, dárcích
a pacientech zjistit víc? Stačí kliknout.
Seznamte se s dlouholetým dárcem plazmy Janem Kazdou a jeho důvody, proč pravidelně zalehává na odběrové lehátko.
Vše o odběru plazmy zjistíte ve velké reportáží z odběrného místo v pražské ÚVN a můžete si pustit i video přímo z akce.
Přečtěte si pár slov a poslechněte podcast s Janou Kalábovou, někdejší členkou Rady Českého svazu hemofiliků o životě s von Willebrandovou chorobou, hemofilii a lécích z plazmy.
Připravil: Dalibor Demel
Ilustrace a foto: DD via ChatGPT, UNICAplasma, BioLife a archiv IS